Zdá se to jen mně, ale v televizi se čím dál častěji objevují slova – ne příliš spisovného rázu. Za co nás trestají u maturit je na denním pořádku. Ale pak je tu druhá strana. Zapomeňme na formu, kdy při televizních novinách špatně vyčasují sloveso či mu přisoudí jiný pád, ale zaměřme se na obsah. Podle mého názoru do pořadu jako televizní noviny nepatří subjektivní projevy. Že se slečně nelíbí, že se nepostaví v Plzni místo Domu hrůzy obchodní centrum? Sorry, ale to nás opravdu nezajímá. Možná po směně může s diváky zajít na kafe a vyjevit své názory na situaci.
Zaměřujeme se, kdo kde kdy řekne něco, co až nápadně splňuje „přesvědčení národa“, co až nápadně zní jako něco, co by se hodilo vládě. Ale neuvědomujeme si, že televizní médium na nás nepůsobí jen skrze informace. Měla jsem tu čest s panem Davidem Vaughan, který pochází z UK a byl zpravodajem BBC (dnes vyučuje žurnalistiku a již 20 let působí v Českém rozhlase). Byl hostem panelové diskuze na PSS před třemi měsíci a sdělil nám velice zajímavý poznatek na téma „Informační válka“. Nejde jen o samotné informace, ale jak se žurnalista podá. Typická situace – žena stojí u žehlicího prkna (vyhněme se pojmenováváním typu stereotyp a nevhodné), já nevím jak vy, ale já preferuji určité „pozadí“. Poslouchám film, nemusím ho vidět. Teď si představme, že postava, jež nevěnuje plně pozornost informacím, ale spíše hlasu, který ony informace podává. Při poslechu jasně vycítí, kdy se mluví o něčem dobrém a kdy o něčem špatném. Je ovšem jedno, jestli ta dobrá informace byla, že chleba zdraží o 25 % či že máme v pátek všichni volno. Špatná informace může být také různého charakteru. To zavání subjektivním ovlivňováním.
Takže se sice bouříme proti obsahu, ale snadno se necháme ovlivnit i jinými faktory, aniž bychom to postřehli. Televize by měla být ve své podstatě nezávislá. Televizní noviny by nám neměli diktovat, z čeho máme mít radost a z čeho ne. Ale děje se tak a my se tomu přizpůsobujeme. Proč nám najednou vadí, že si BBC nestojí za svým názorem, že je až přehnaně citlivá na jakékoliv protesty. Do určité míry chápu, že kdyby se pořad o autech vyprávěl jako popis fauny Středozemního moře - křivky sledovanosti by moc nestoupali. Lidé mají rádi, když se pořad okoření nějakou satirou. Prosím, ale každý humor není humor.
Ani se BBC nedivím, že raději stáhne díl Top Gearu, než aby si stála za svým názorem. Řekněme si upřímně, Clarkson si měl dávat pozor na to, co z úst vypouští a že se někomu zdá, že poslední - stáhnutý díl znehodnocuje válečné oběti. Upřímně, vždy se najde někdo, kdo to bude brát špatně. Jsou to dějiny a UK je na ně velice choulostivá. Už Shakespear upravoval své hrdiny tak, aby se zavděčil královně a tehdy ho nikdo nemohl napadnout z politické korektnosti. Proč ale být za každé situace kontroverzní, proč chtít udělat rozruch, halo. S Clarksonem nevidím problém v tom, že má jiný názor než já. Ale jeho výroky BYLY přes čáru, a i když je pěkné, že si stojí za svým, určitě bych nechtěla, aby je slyšely například mé děti. To já je zkazím „blbýma kecama“ raději sama, nepotřebuji Clarksona, aby jim pověděl, co je podle něho špatné a co dobré. I když jeho humor shledávám místy za zábavný.
A že ten pověstný britský humor vymizí? Kdyby si lidé raději pustili Jistě, pane ministře, Jistě, pane premiére a co Červený trpaslík? To jsou zapomenuté seriály, které jsou plny britského humoru. Pokud jde lidem pouze o to, že se podle nich „britský humor“ zapsal do Červené knihy ohrožených druhů – nezoufejte „Jistě, pane ministře“ je inteligentní humor, který určitě nepodléhá politické korektnosti a dokonce jí zesměšňuje. Sice asi musíte znát určité fakty, ale o to je to přeci zábavnější ...